Názor, že masová elektrifikace má navzdory aktuálním mainstream trendům například v automobilovém průmyslu nižší šanci uspět než rozmach vodíku, se v poslední době ozývá stále častěji. A Chile na něj chce vsadit ve velkém.
O potenciálu vodíku se letos hovoří velmi intenzivně, hovoří o něm podnikatel a miliardář Dalibor Dědek, ale jde o zásadní téma i na klíčových mezinárodních konferencích. Na konci září se například Japonsku na online jednání ministrů pro energetiku ze 30 různých zemí podařilo prosadit jejich podporu pro expanzi vodíkové energie v rámci globálního měřítka.
Ať je elektrifikace sebezajímavější, stále se jí nedaří odpárat jistý závan neekologičnosti spojený zejména s bateriemi. Vodík otázku ekologie nijak zásadně řešit nemusí, ale na druhou stranu jsou jeho energetické technologie aktuálně stále poměrně drahé a pro jejich zlevnění je potřeba dalšího intenzivního investování.
Současná situace okolo pandemie bude mít dle Mezinárodní energetické agentury (IEA) zásadní dopad na to, jakým směrem se v následující dekádě bude energetika ubírat.
IEA například očekává, že významný rozvoj obnovitelných zdrojů energie zapříčiní to, že globální poptávka po uhlí se i po odeznění pandemie již nikdy nevrátí na úroveň před jejím příchodem. Do roku 2040 by uhelná energie měla v globálním energetické mixu tvořit méně než 20 %.
Na rostoucí hlad po energetických zdrojích, jež jsou obnovitelné a zároveň společensky odpovědné (ESG), se chystá v oblasti vodíku ambiciózním plánem zareagovat Chile. Tamní vláda si vytyčila cíl stát se do roku 2030 jedním z největších vývozců “zeleného” vodíku na světě a přidat si tak k největšímu globálnímu producentovi mědi (která je naopak klíčová pro elektrifikaci) další cenný titul v rámci OZE.
K jeho produkci chce země dle svého současného prezidenta Sebastiana Pinera využít mimo jiné skutečnost, že na Chile aktuálně každoročně dopadá rekordní množství slunečního záření. Svou efektivitou by následně země chtěla kompenzovat svou geografickou vzdálenost od klíčových energetických trhů.
Aby se tento plán jihoamerické zemi podařilo splnit, musí do roku 2025 vybudovat nové elektrolyzéry o celkovém instalovaném výkonu 5 GW. Dalších 25 GW pak bude potřeba zainvestovat a postavit do roku 2030, kdy chce mít Chile k dispozici pro export vodík a jeho deriváty v celkové hodnotě 2,5 miliardy dolarů.
Druhou klíčovou ingrediencí pro úspěch celého projektu pak samozřejmě budou nutné spolupráce se zahraničím. Ať už z pohledu odběratelských zemí (Chile by rádo oslovilo mimo jiné Británii, Evropskou unii či Kanadu), tak z pohledu zahraničních investorů.
První pilotní projekt obsahující zahraniční investici do chilské vodíkové infrastruktury již byl oznámen. Zúčastní se ho italská energetická skupina Enel, jež zafinancuje v Chile stavbu elektrolyzéru o výkonu 1,25 MW, jež bude napájen elektřinou z přilehlé větrné turbíny o celkovém instalovaném výkonu 3,4 MW. IEA dnes odhaduje, že Chile má potenciál produkovat v budoucnu až 160 milionů tun “zeleného” vodíku ročně, což je více než polovina aktuální globální spotřeby tohoto plynu.
Příklad Chile hezky reprezentuje přístup, který je v současnosti nutný k OZE v kombinaci s principy ESG přijmout. Pokud budou země a jejich politici pouze čekat, až se energetika přetransformuje tak nějak “sama”, je prakticky nemožné, abychom v roce 2050 mohli hovořit o nějaké uhlíkové neutralitě. K dosažení takto ambiciózního cíle budou chtě nechtě potřeba podobně ambiciózní energetické projekty s cílem výrazně navýšit produkci zelené, obnovitelné energie udržitelným a společensky odpovědným způsobem.
Autor: Tomáš Durčák / Zdroj: Warengo
